Nemohu najít tu správnou práci...jak pokračovat?

07.09.2015 13:24

Vážení pracovníci poradny, 

chtěla bych znát Váš pohled na mé potíže. Nejsou natolik akutní, že by vyžadovaly přímo odbornou péči, ale přesto se jedná o dlouhodobou záležitost a jejich neustálé řešení (resp. nemožnost řešení) mě již unavuje.

Jádro problému spočívá ve "věčném pracovním provizoriu". Během (nijak excelentního) studia na vysoké škole jsem pracovala v oboru pro místní malou firmu. Práce mě bavila a já v duchu počítala s tím, že po skončení studia zde nastoupím na řádný úvazek. Ani můj přímý nadřízený se v tomto ohledu nezdál být proti a naše spolupráce probíhala ke spokojenosti obou. Když jsem však školu končila a doufala jsem, že nastoupím místo kolegy (který mi své místo držel než dostuduji), objevil se problém v podobě vyššího nadřízeného. Jeho požadavek na "standardní výběrové řízení" jsem chápala a ač to v našem podání působilo značně komicky, prošla jsem všemi koly, včetně motivačního dopisu a pohovoru. Jaké však bylo mé překvapení, když se náhle v práci objevila nová kolegyně a tento vyšší nadřízený mi řekl (jinými slovy, pochopitelně), že se nakonec rozhodl vzít raději člověka bez praxe a zkušeností a mě si nechat na stávající pozici, neboť tam odvádím kvalitní práci a jim zbudou peníze na dalšího zaměstnance. 

V návalu vzteku jsem ještě ten den sedla k počítači a poslala životopis s krátkým průvodním dopisem snad na všechny firmy v oboru, které mě v daný okamžik napadly. K mému údivu se téměř okamžitě ozvali zpět z instituce, jejichž zájem bych ani v nejmenším nečekala. Ukázalo se, že právě v této době se uvolnilo jedno místo, které rychle potřebují zaplnit, ideálně někým znalým dané práce. Měla jsem pocit, že jsem v sedmém nebi a svým způsobem jsem byla za daný podraz svému bývalému nadřízenému vděčná. 

Práce měla pochopitelně také mnoho nevýhod, ale i přesto jsem si stále říkala, jaké mám štěstí, že mohu pracovat pro tak významnou společnost. Bohužel tato euforie trvala zhruba rok. Po kompletní výměně vedení společnosti na úrovni generálního ředitele se postupně začaly změny projevovat i v naší pobočce. Čím dál častěji byla práce spíše "na příkaz" než na vlastní iniciativě, mnohou jsem udělala se zaťatými pěstmi a s odporem, že s tímto bude spojeno mé jméno. Takto jsem vydržela další rok, ale atmosféra byla čím dál horší a upřímně říkám, že se zhoršovala i kvalita mé práce. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem ráno nebyla schopná ani snídat z nervozity, jaké problémy se budou opět řešit a jaké kritice budu čelit. 

V té době jsem objevila inzerát na práci ve velmi příbuzném, resp. propojeném, oboru a zkusmo se přihlásila. S danou institucí jsem už v minulosti spolupracovala a lidé v ní mi přišli milí a vstřícní. Bez sebemenších problémů jsem prošla dvoukolovým výběrovým řízením a věřila, že jsem našla "práci svých snů". Jak moc jsem se mýlila, jsem pochopila docela záhy. Začala jsem objevovat, jak funguje spolupráce mezi vedením instituce a zaměstnanci, mezi jednotlivými odděleními, proč a jakým způsobem "byl odejit" můj předchůdce doslova ze dne na den i to, proč každý nově příchozí získává nejprve smlouvu pouze na jeden rok. Je až zázrakem, že se způsob interního řízení firmy nijak nepromítal veřejně a navenek se instituce stále prezentovala jako stabilní a klidná, dokonce ustála i několik pokusů o "mediální kauzy" a zveřejnění skutečných poměrů. Nejhorší byla neustálá nejistota a rivalita, kterou vedení záměrně udržovalo neustálými personálními změnami. Na denním pořádku byly "pozvánky na kobereček", kde jsme jako jednotlivci i oddělení (s výjimkou pana vedoucího, který byl prezentován jako oběť naší neschopnosti) museli čelit nejen kritice vedení (která by v některých případech byla i oprávněná, chyb jsem se pochopitelně dopouštěla), ale mnohem horším rozhovorům. Jakýkoli příkaz, který byl vydán, byl v průběhu dne mnohokrát měněn, rušen a znovu obnovován a tyto rozhovory se pak odvíjely v duchu kdo, co a kdy řekl nebo neřekl. 

Smlouva mi pochopitelně prodloužena nebyla, a tak jsem se ocitla na úřadu práce. Na jednu stranu to byl čas klidu, který jsem potřebovala k urovnání vlastní psychiky, ale na druhou stranu to byla pochopitelně doba naprosté ztráty sebedůvěry a víry ve vlastní schopnosti. 

Po několika měsících se mi podařilo najít práci novou, vlastně jakousi "náhodou" aniž bych o ni nějak extrémně usilovala (dodnes netuším, proč jsem byla vybrána zrovna já). Musela jsem obětovat mnoho, ale nelituji, je to opět "instituce zvučného jména" a možnost být její součástí je pro mne čest. Navíc jsem dostala to, po čem jsem tak dlouho toužila - klidného a hodného nadřízeného. Bohužel, možná trochu moc hodného a klidného.... Můj současný nadřízený je velmi introvertní člověk a občas mám potíže s ním najít společnou řeč, resp. většinu času mám pocit, že o mé přítomnosti a práci snad ani neví - o většinu úkolů si musím opakovaně žádat, pokud začnu něco sama o vlastní iniciativě, dopadne to pokaždé fiaskem. I když si dává velmi dobrý pozor na volbu slov, ještě ani ...

 

***

 

Dobrý den,
 
děkujeme za Váš dotaz. Po jeho přečtení chápu, že vnímáte určitou profesní nestabilitu vlivem toho, že stále nemáte práci, ve které byste byla spokojena. Bohužel nám dotaz nedošel celý, nevím tedy, jak zněl jeho závěr. Rozumím, že může být velmi vyčerpávající hledat nové zaměstnání a po čase zjišťovat, že to není pravé. Bohužel hledání práce je náročné a v současné době není již častá situace, že je člověk v jednom zaměstnání mnoho let. Je to spíše o štěstí, někomu se podaří najít vysněnou práci hned, někomu po letech, někdo ji hledá celý život ( a někdo ji ani nehledá). Bohužel nemůžeme moc ovlivnit jiné lidi, změnit vedení firmy, vybrat si své nadřízené. Chápu, že Vám nevyhovovalo velmi autoritářské vedení, stejně tak klidný a pasivní šéf, které ho jste si přála, se v praxi ukazuje jako také nevyhovující. A právě v tom vidím určité pozitivum těch všech změn, kterými jste prošla. S každou novou prací získáváte další zkušenosti, učíte se nové věci, seznamujete se s novými lidmi a též s jejich systémem vedení nebo také nevedení a v neposlední řadě se vždy dozvídáte něco sama o sobě. Kromě získávání dovedností v profesi jako takové, konkretizujete a v  praxi ověřujte, jak by vlastně měla Vaše vysněná práce vypadat, jak by se měl chovat šéf, co Vám vyhovuje a nevyhovuje, co potřebujete. To jsou důležité kroky na cestě k profesní spokojenosti. Můžete si je zkusit sepsat a popřemýšlet, které pro Vás důležité oblasti Vaše práce naplňuje, a které nikoliv. Je možné ještě nějak více posílit a upevnit oblasti, ve kterých jste spokojená? Na druhou stranu, co můžete ještě udělat pro změnu oblastí, které Vám vadí? Např. Můžu říci šéfovi, co od něj potřebuji jinak? Více řízení, pravidelné zadávání úkolů, atd. atd. Nebo mohu být spokojená, i pokud mě šéf nebude vést a nastavit si sama pro sebe nějaký vlastní systém sebeřízení u práce? Atd.
Také mě napadá, zda víte o nějaké práci, která by Vás bavila a lákala? Co byste pro to musela udělat? Např. zvýšit si kvalifikaci, apod.?
Profesní oblast je v našem životě důležité, většina z nás tráví v práci většinu dne. Často se projevuje v našem osobním životě a celkové spokojenosti, zda jsme spokojení v práci nebo ne. Rozhodně stojí za to, udělat maximum pro to, abyste se mohla ve své práci cítit lépe. 
Pokud byste měla zájem, můžete se též objednat na konzultaci k nám do poradny, kde se rádi budeme Vašemu tématu věnovat a spolu s Vámi hledat cesty k Vaší pohodové práci.
 
Ať se Vám daří v osobním i profesním životě!
Zpět