MÍSTO LÁSKY POŠLU HO S KOŠEM: Naučte se říci si o to, co skutečně chcete

Proč v životě často nedostáváme, co potřebujeme? A říkáme si vůbec o to? Ne, opravdu, umíme si říci o to, co skutečně chceme?

Místo lásky pošlu ho s košem

V životě každodenně zažíváme mnoho konfliktů, s partnery, rodiči, dětmi,.. Řada našich neshod s druhými je zapříčiněna naší frustrací z toho, že naše potřeby nejsou naplněny. Tak například: Žena se vrátí po náročném dni z práce domů, cestou nakoupila, je unavená, ještě musí doma udělat večeři a chce se chvíli věnovat dětem, protože mladší syn má zítra test z dějepisu, který nemá rád a dcera je od včera smutná, že se pohádala s kamarádkou. Manžel přijde domů, zabrblá ahoj a spěchá k televizi. Tato situace je všední nudný stereotyp, který známe z televize, od kamarádek, někdy i z naší zkušenosti. Zajímavé je, co se děje dál. Žena se cítí vyčerpaná, přetížená zodpovědností a povinnostmi, chtěla by cítit, že na to vše není sama, že se o starosti může podělit, že se může opřít. To, co potřebuje především je cítit manželovu lásku, aby ji objal, řekl ji, jak ji miluje, jak je úžasná. Ale neřekne mu to, možná si to ani sama v první chvíli neuvědomí. Místo toho se rozčílí, že je zas plný koš a muž si klidně leží na gauči, vynadá mu, jestli snad čeká, že ona bude dělat vše sama a pošle ho s košem. On je unavený, nechce se mu. To, že již dostal vynadáno a dostal úkol příkazem, v něm vyvolává vztek, cítí odpor k tomu poslechnout. Žena se rozčílí. Muž naštvaně odchází s odpadky. Žena zdánlivě dosáhla svého, ale spokojená není. I kdyby manžel s košem odhopsal hned napoprvé s úsměvem a vesele, nebyla by o nic šťastnější. Stále od manžela necítí, to co cítit potřebuje, více porozumění, zájmu, lásky.

Proč chceme něco, co nechceme

Jednoduše žádáme to, co je nejvíce pravděpodobné, že můžeme dostat. Říkáme si o to, co bude druhými nejspíše vyslyšeno. Komunikujeme zástupné potřeby místo těch opravdových. Je to často nefunkční strategie, kterou ale již máme od dětství zautomatizovanou jako „rychlou cestu k cíli“. A stejně, tak jako děti, děláme to, čím věříme, že upoutáme pozornost druhých. Všichni jsme nejspíš už někdy viděli dítě, které strašně zlobí a vzteká se, aby dostalo bonbón. Bohužel nás často nenapadne, co může být za tím. Dítě potřebuje matčinu pozornost, chtělo by, aby si s ním šla hrát,ale je buď již odmítnuté, nebo samo vidí, že je situace, kdy si s ním matka asi hrát nepůjde. Tak zlobí a prudí. Nezíská tím sice společnou hru s matkou nebo předčtení pohádky, přesto si potřebu matčiny pozornosti částečně naplní. Bohužel skrze matčino rozčilování se, zlost, že dítě zlobí, uklidňování ho či trestání. Podobně tak v dospělosti uděláme scénu kvůli nevynesenému koši, když chceme, aby nás partner miloval. 

 

Nejsme děti ani oběti

Může být pro nás důležité si uvědomit, že naše situace je velmi nadějná. Nejsme již děti, tudíž máme možnost analyzovat své pocity, přiznat si své potřeby, a hlavně si můžeme dospěle říci o to, co opravdu chceme. Ano, to, že si uvědomíme, co chceme a řekneme si o to, ještě spolehlivě nezaručuje, že mi to druzí dají. Reakci někoho jiného nemůžeme ovlivnit. Ale nejsme oběti situace ani jiných lidí v našem životě, máme svůj život ve svých rukách tím, že řídíme a kontrolujeme svou stranu hřiště, sami sebe, své chování. Jsme aktivní hybnou silou ve svém životě. Nemůžeme čekat, že přijde reakce bez naší akce, to znamená, nemůžeme se divit, že nedostáváme to, co skutečně chceme, když jsme se o to zatím nenaučili si říci.

 

5 kroků k tomu, jak se naučit poznat, co chci a taky si o to říci

1. Zastavme se a zamysleme se: je to, co říkáme to, co skutečně chceme?

2. Je dobře se opravit, pokud si uvědomím, že si neříkám o to, co opravdu potřebuji. Vždy stojí za to požadavek přeformulovat, vysvětlit druhým, co cítím a chci.

3. Věnovat čas sami sobě – vyplatí se věnovat pozornost svým potřebám a také tomu, abychom je dobře vysvětlili a popsali druhým.

4. Věnujme čas i druhé straně – ptejme se, jestli správně rozumíme tomu, co druzí chtějí. Můžeme přeformulovat vlastními slovy, oč nás žádají. Podporujme naše blízké ve vyjadřování jejich potřeb. Naslouchání a vlídnost k druhým je cesta od hádek k vztahové pohodě.

Mgr. Martina Frintová, Poradna SANTEA