Vlna úzkosti, vlna imigrantská : Článek o silné emoci v kontextu aktuálního dění

„Já se muslimů bojím a bojí se jich celý svět“ napsal mi strýc v jedné internetové diskusi. Toto zdánlivě jednoduché souvětí v sobě skrývá víc, než se na první pohled může zdát. Popisuje totiž velice silnou emoci, kterou lze za posledních pár měsíců zaznamenat po celém světě. Jistě, mluvit o „celém světě“ je přehnané, ale nelze si nevšimnou, že tento strach se netýká pouze úzké skupiny lidí, což potvrzují i různé aktuální výzkumy. Strach také bývá často (byť skrytým) argumentem běžných lidí, novinářů, analytiků, názorových hnutí, iniciativ a v neposlední řadě i politiků. Strach není jen argumentem pro podporu nějakého stanoviska, ale motivem k činu. Ať už je to zapojení se do internetové diskuse, podepsání petice, účast na veřejném shromáždění či (ne)přijetí politického rozhodnutí, lze za ním najít strach respektive snahu strachu nějak čelit. 

Jak nás ale tato silná emoce, s kterou se setkáváme poprvé někdy v batolecím věku, ovlivňuje? Jak vzniká? K čemu slouží a co s ní? Na tyto otázky a další se pokusím odpovědět v následujících řádcích. 

K tomu, abychom strach pochopili, je nutné zabrousit do oblasti psychologie osobnosti, konkrétněji do psychologie emocí. Emoce jsou psychické stavy, kterými je významně ovlivňováno naše vědomí, aniž o tom třeba víme. Na základě toho, jaké máme emoce, zaměřujeme svoji pozornost a rozhodujeme se k činu (případně k pasivitě). Emoce významně ovlivňují aktivitu našeho mozku. Vznikají ve vývojově starších částech mozku, které v případě jejich velké síly regulují centra mozku vývojově mladší, v kterých jsou centra naší racionality. Může se tak snadno stát, že pod vlivem situace a emocí, které v nás tato situace vyvolala, začneme jednat impulzivně, nepochopitelně, bez rozmyslu či bez vnímání všech okolností, zkrátka iracionálně. Důležité pro náš mozek v tento moment je to, co nám říká emoce, nikoliv racionalita. Krásným příkladem této „nadvlády“ emocí, může být láska či zamilovanost, o které i lidová moudrost praví, že je slepá. Jako zamilovaní jsme schopni některé zřejmé osobnostní aspekty milované/ho přehlížet, nebrat na zřetel nebo přímo popírat.

Záhy po narození, ještě coby plod, začíná člověk poprvé v životě emoce vnímat a je jimi ovlivňován. Na začátku jde o úplně základní emoci – „Libost“. Dělí se na vnímání toho, co je příjemné „libé“, a co nepříjemné „nelibé“. To, co vnímá díťě jako příjemné (např. přijímání potravy, teplo, tělesný kontakt, nové podněty) následně vyhledává, a naopak tomu, co je dítěti nelibé se snaží vyhnout či to změnit například pláčem. Ve věku batolete, si dítě začíná uvědomovat, že my a matka (pečující osoba) jsou dvě různé osoby. Dítě ale stále má s touto osobou spojeno to příjemné a k životu nutně potřebné uspokojení základních potřeb. Nepřítomnost pečující osoby, tak nese logicky velice nelibě. Z uvědomování si nezávislosti pečující osoby a nelibosti z její nepřítomnosti (pocitu životního ohrožení) v nás vzniká pocit zvaný „úzkost“. Úzkost, která je v tomto případě spojena s hrozbou ztráty vlastního života „Pokud máma nebude, zemřu“ . V tomto okamžiku se tak dítě poprvé setká s pocitem úzkosti, pocitem ohrožení . Je to poprvé, ale rozhodně ne naposled, kdy tváří v tvář ohrožení života pocítí tuto silnou a stísňující emoci. Úzkost vzniká mnohem dříve než strach. Strach vzniká až dalším vývojem úzkosti, a to její konkretizací. Úzkost je tak pocit psychického napětí, jakési očekávání něčeho nepříjemného (života ohrožujícího), ale člověk neví, co to má být. Úzkost je vlastně strach, který nemá předmět. Na rozdíl do strachu, který nás pudí k útěku, úzkost vede ke strnulosti nebo bezcílné, ale silné aktivitě. Při úzkosti člověk může přešlapovat z nohy na nohu, posedává, těká myšlenkami z jedné věci na druhou, nedokáže se soustředit a žádnou věc domyslet. Silná úzkost nás psychicky i fyzicky paralyzuje.

Vlna úzkosti, vlna imigrantská 

V současné humanitární krizi, kterou zažívá Afrika respektive Evropa, lze úzkost, tedy nekonkrétní strach o vlastní život, pozorovat hned vlastně u všech zúčastněných skupin, které se aktivně do imigrační situace zapojují. Tyto skupiny si pro účel tohoto článku dovolím rozdělit, ačkoliv jsem plně vědom, že ve skutečnosti není názorová škála zdaleka takto schematická. 

1. Lidé, kteří utíkají z domovů. Utíkají z válečných území, před diktátorským režimem, před pronásledováním, šikanování, fyzickým násilím a hladem. Utíkají zkrátka před nejistotou, zda přežijí do dalšího dne. Na základě této života ohrožující situace, tak volí krajní řešení a totiž, vydávají se na cestu do neznáma a mnohdy riskují životy své a svých blízkých. 

2. Další skupinou jsou pak obyvatelé zemí, do kterých nebo přes které, ti první prchají. Tito lidé mají úzkost z toho, co je čeká při setkání s jinou kulturou. Bojí se o život při setkání s radikály či teroristy infiltrovanými mezi utečence. Obávají se o ztrátu svého sociálního status či ztráty nabitých hodnot a kvalit vlastního života. Bojí se toho, co je pro ně neznámé, ohrožující a co nedokážou nějak kontrolovat. 

3. Poslední ze skupiny zainteresovaných jsou ti, jenž zastávají pozici vymezující se proti druhé skupině. Členové třetí skupiny, strážci demokracie a svobody, se obávají ztráty svobod, které naše společnost nabízí všem bez rozdílu pohlaví rasy, barvy pleti, víry a náboženství. Varují před xenofobií a fašizací společnosti. Rovněž pociťují obavu o život uprchlíků.

Pro nalezení projevů úzkosti, která je spjata s imigrační krizí nemusíme vynakládat mnoho úsilí. Tyto projevy jsou totiž dost výrazné a lze je najít v mnoha debatách: 

Polarizovaná debata 

Při intenzivním pocitu života ohrožující situace, není člověk postaven na to, aby se více zaobíral tím, jaké má pro své jednání alternativy. Život ohrožující situace si žádá jasné a rychlé rozhodnutí a hlavně akci. Uvažování o vhodném jednání se tak redukuje, lépe řečeno polarizuje na „Buď a nebo“, „Utíkat nebo zaútočit“. V uvažování o přístupu k uprchlíkům je ona polarizace příznačná „Přijmout nebo nepřijmout“ „Kvóty nebo bez kvót“, „Zlí či dobří.“

Nekritické myšlení 

S polarizací debaty a rozhodováním „buď a nebo“, úzce souvisí další projev úzkosti a tím je selektivní vnímaní a zkratkovité uvažování. Pokud je člověk v (i domnělém) ohrožení, není moc schopen se zastavit, vyhledat si informace, diskutovat nebo pochybovat o svém postoji či rozhodnutí. Je to prostě otázka volby života a smrti a ta má prioritu. V takové chvíli si náš mozek vybírá jen podněty, které spolu s (domnělou) hrozbou souvisí a ostatní podněty buď nevnímá, nebo jim nepřiřazuje důležitost. Pokud tedy nabudeme dojmu, že nás může ohrozit někdo v modrém svetru, budeme v davu lidí vnímat více ty, kteří se oblékli do modrého. Nebudeme moc přemýšlet o tom, že modrá je vlastně fajn barva a lidé, kteří zrovna ten den modrý svetr oblekli, se ničím neprovinili. Naopak se může stát, že modrou barvu budeme vnímat jako ohrožující a její nositele budeme mít automaticky za potencionální agresory i když ve skutečnosti jejich motivy nám nejsou známé. To samé se nám může stát vůči jakékoliv jiné osobě nebo skupině lidí. Vůči skupině lidí bývá tato zkratkovitost a nekritičnost myšlení snadnější (viz dále). Snadno se tak stane, že pociťujeme úzkost z „muslimů“, „uprchlíků“, „fašistů“ či „sluníčkářů“. V tu chvilku je vedlejší, že: 

• lidí, kteří se hlásí k islámu je 1,6miliardy, 
• že mezi uprchlíky jsou i křesťané, 
• že oni „fašisté či sluníčkáři“ mají nějaké důvody si myslet a tvrdit to, co si myslí a tvrdí. 
• Prostě to či ono je pro nás ohrožující a tak k tomu přistupujeme. Přistupujeme ke zdroji hrozby tak, že hrozba je pro nás celá skupina, nepotřebujeme znát členy té skupiny a jejich motivy. Do konce i zprávy o oné skupině filtrujeme na zprávy, které nám strach potvrzují a ty ostatní. V tomto ohledu jsou nám pak velice nápomocná media, která často informují selektivně za nás. Nějaká čísla, statistiky, zprávy o opaku toho před čím máme strach, jsou pro nás přehlédnutelné, nepodstatné nebo lživé. Naopak zprávy, které potvrzují naši úzkost, jsou námi vyhledávané (a medii předkládané), jsou pro nás důležité a v konečném důsledku není třeba si je potvrzovat, jelikož ony samy jsou jen potvrzením toho, co dávno víme.